Panoramixovo denní paměti

Uvidíme, na co ve své kronice zapomněli naši malí galové, ale náš starý, velectěný a nejchytřejší druid všech zemí Panoramix si pamatuje a trochu vám popíše i drby v Galii.

1.den

Již tradičně se dvoutýdenní tábor rozjel na vlakovém nádraží v Kaznějově. Do Iveca se naskládaly bágly. Podle počtu báglů jsou zde někteří s plesovými šaty, nebo snad do galské vesnice vezou Obelixovi jeho oblíbeného kance? Díky kouzelnému lektvaru ale galové auto naložil až po okraj. Děti vyrazily směr Lubenec římským povozem. Přímo do vesnice jsme se ale musely dostat po svých. První akcí v Galii se stalo ubytování, kdo s kým bude spát jsme se dohodli už doma, takže výběr kamaráda byl rychlý. Hned na úvod nás přepadlo super počasí na koupel. Šli jsme tedy k rybníku. Popolední pocachtáníčko se stalo příjemným zpestřením. Malej Tomík to rozjel s vodní pistolí a nikdo doopravdy nikdo nebyl ušetřen. Kvůli rozdělení k hlavním postavám hry jsme museli vyřešit několik úkolů: hádanky pro chytré hlavy jako má Asterix, stát se co nejtěžším jako Obelix, vyčenichat svoji kostku se jménem tak rychle jako Idefix. Podle toho, co caparti zvládli nejlépe, byli rozděleni do oddílů, které se vyhlašovaly za svitu Měsíce v jídelním stanu, jelikož nás hned na začátek potkalo pravé galské počasí.

2.den

Druhý den v honu za přísadami do lektvaru, ale první sluníčkové, rozcvičkové a stávací ráno. I když by měli být všichni z prázdnin odpočati, budíček v osm hodin dělal většině dětí problém. První rozcvičku, ještě před udělením galských služeb si vzali na starost Polcík s Lenkou. Polcík udělal tradiční zavřený oči běh do kopce a novinku ruce, nohy sem tam. A bylo zde první čištění zoubků, i na to si dáváme v Galii pozor, a proto bylo odchyceno pár nečištičů a ihned při nástupu zahnáni zpět do umýváren. Nezapomnělo se ani na vedoucí a Bára byla lapena při nečinu. Prvním mým úkolem bylo vyrobit si svá trika, přece musíme mít společnou výstroj. Obelixova družina vyfasovala modrou a žlutou, štěkající idefixové černou a žlutou a malincí asterixové červenou a žlutou, ano všichni mají na tričkách žlutou, výsledek je ale trošku odlišný, z modrý se stala brčálová a z červený růžová, klukům se určitě výtvory líbí. Odpoledne se po našem lese začali pohybovat římští špioni s vůdcem. Úkolem bylo najít jejich vůdce. Po lese byly rozmístěny barevné papíry s čísly, které značily pořadí a barvu osmimístného čárového kódu, který měli instruktoři a vedoucí na sobě. (např. na žlutém papíře číslo dva, na modrém papíře číslo čtyři – to znamená, že čára čárového kódu byla druhá žlutá a čtvrtá modrá). Bylo tedy zapotřebí najít hlavního špiona se správným čárovým kódem. A jelikož nám večer opět začalo trochu poprchávat, zalezli jsme do hodovacího sálu a zahráli si pantomimixu. Nejjednodušší bylo poznat asi heslo Pata a Mata, ale jak poznali mezi sebou veverku, to těžko posoudit. A hned druhou noc se rozjelo galské vozokino, ve kterém se objevili naši hlavní hrdinové Asterix a Obelix i s Idefixem a kupou dalších vesničanů. Tento pravý příběh, který se tuhle zrovna stal, ukázal všem táborníkům, jak budou za dva týdny zruční, chytří a silní.

3.den

Tento den si Panoramix pamatuje moc dobře, nebo ne. To se ještě uvidí. Třetí den, den z nejtěžších, přichází únava, ale stesk už pominul. Nyní začíná hra nebývalý spád. Ale ne u nás. Naše družstva byla vyslána směr Liščí (menhirové) skály. Nemůžou jít však najednou, to bychom neuhlídali. Hezky po družstvech a v řadě za sebou, 3 galská družstva jdou, postupně. Postupně šli slézat velevelké menhiry jak Obelixové, tak Asterixové, i Idefixové šli. Ale menhir žádný nepřinesli. Vše nechali na svém místě. Asi se chtějí na tato místa vrátit. Co jsem já viděl, můžu jen říct, Kiki: „Já se bojím“, Polcík: „Neboj se, ještě“.  Měla stejně jako ostatní smůlu, dnes na menhiry každý pouze jednou, ani o dva více. Zatímco bylo jedno družstvo menhirovat, další dvě družiny splácávali svá obydlí. Za caesariony si mohli koupit obydlí, opevnění, nebo i bránu. Ale hvězdná brána byla zakázána, ta byla o dva roky dříve. Slézáním, nadlézáním, prolézáním a slézáním megamenhiru jsme strávili vela moc času, proto jsme se ke hrám dostali až po svačině. A tehdy přišlo to pravé zápolení a sbírání bodíků. V táboře musí býti čisto, náš Šutrix přivezl hrozně moc kamenů, ale rozházel je na nesprávných místech. Proto jsme museli vyčisti tábořiště od kamínků, kamenů a velkých kamených věcí. Ten nejvíc nejlepší se poznal podle těžkosti nasbíraných kamínků, a více než 6 kilo „šutrů“ našli asterixové i idefixové. Další hrou bylo běh k neznámému cíli, většinou je cílem dát pořádnou ránu Římanovi, ale co máte dělat, když není po ruce žádný pořádný Říman… Musíte si zacvičit, troška pohybu všem jenom prospěje, hlavně Obelixovi. Takže přišlo trochu běhání a běh k neznámému cíli, to byla jasná volba. Písk, běž doprava, písk, běž doleva, písk běž doprava, písk běž doleva. A pořád sem a tam a tam a sem. A kdo proběhne přes provaz je prostě ten nejlepší. Jednou je to o štěstí, jednou o rychlým běhu, ale vyhrát může pouze jeden. Poslední náš hrix bylo Hutututu. Aby toho nebylo málo, připojil se k dětským oddílům i oddíl táborových všehomixů. Mnou pozlacené družstvo ale dlouho nevydrželo a bylo obráno úplně o vše co mělo, takže o sebe.  Ono zadržet dech a říkat po minimálně dvacet vteřin hu_tu_tu_tu a stále tu_tu_tu není tou správnou soutěží pro starousedlíky, proto vyhrávali spíše děti, které měli větší rychlost, perspektivu a promyšlenost.  Na večeři do McKvixe jste museli přijít přes super objednávkové okénko. Kdo chtěl ale předbíhat, mohl si vybrat svůj vlastní dopravní prostředek a všechny předběhnout. Proto jel někdo na lyžích, instruktorky na židlích, ale Aleš s Kotětem, ty jeli na kvalitní kolové kanoi s pádlem. Musíme si proto trochu připádlovat, potom se dostaneme do cíle. Hot Caty ale byli zcela vykoupeni a na někoho se ani nedostalo. Plná bříška znamenala, že Felixův kanec byl snězen, minimálně dva. V noci jsme si zazpívali pár písní, Fanda opět exceloval, sám od sebe zazpíval snad všechny písně z Lenčina repertoáru.

4.den

A je tu další den, po další krásné noci. Dnes bylo devět vybraných vesničanů vysláno na tajnou misi (Hlousíci, Denisa Joudalová, Veronika Pešíková, Veronika Macháčková, Andrea Kalousová, Jana Hanzlíčková, Míša Jandová a Viki Jíchojc). Během rána si museli rychle zabalit na dvoudenní výlet. Karimatka a spacák se tedy staly samozřejmostí. A ještě k tomu s sebou dva kotlíky, aby si mohli společně s pár šťastnými vedoucími uvařit cokoliv dobrého, brambory, čaj, brambory, guláš, brambory. Tato tajná mise se stala bojem o přežití. Lepší stránkou bylo, že skončili u skal v Ležkách a celé odpoledne a další dopoledne jsme lezli, šplhali, kotoulovali, slaňovali a zase lezli. V noci se začali tvořit malé párečky, když klucí Hlousojc využili svého vesmírného šarmu. Dokonce jsme se dozvěděli celou škálu chlapců, s kterými holky chodily. A nebyl to krátký seznam, to vůbec ne. Zbytek vesničanů měl svůj vlastní program v táboře. Dopoledne rozbalit batikovaná trička z igelitů a pověsit na šňůru, aby vyschla a ukázala se pravá barva. Pro kluky růžová, ukázala se i brčálová, jenom žluto černá zůstaly žlutočerná. Hra živé pexesox byla opravdu živá, jednou haf, jednou mňau, někdy jenom pápá, ale párkrát i pár chytáku – zdar nebo nazdar, apendix nebo špendix. Jedná se o skoro obyčejné pexeso, děti si vytvoří dvojice a domluví si signál. Podle tohoto signálu je pak hadatelé poznávají a hledají dvojice. Večer se spacákama se stal pro mnohé novým velkým zážitkem. Nejdříve vylepšená táborová slepá bába – dětmi známá spacákovaná, spacáky a karimatky si nechat venku, posunout blíže k ohni, abychom si posléze mohli jenom lehnout a spát za svitu Měsíce, venku, bez stanu, bez přístřešku, přímo pod širákem. Ještě před ulehnutím si děti zabékaly za zvuku kytary, vypadá to, že letos je písní pro děti Okoř. Děti si ji spíše přivlastnily, protože ji umí většina a krásně se u kytary zpívá. Už víme, kdo v noci chrápe (Honza), mluví ze spaní (Martin), Natálka se probudila, rozhlédla kolem dokola a opět spadla do spacáku, Gabča s Kikinou se probudily o půl metru níž než usínaly a Tomáš s Fandou spí klidně v kšiltovce.

5.den

6.den

V tento den jsem si odskočil na sympozium do kouzelného lesa a utkal se v soutěži o zlatý srp. Se svou šmakuládou jsem zvítězil a získal již svůj 54. zlatý srp. O sympoziu se ale dozvěděli zlotřilí římani a sebrali můj recepix. Proto se musí vesničané začít snažit a pokusit se získat recepix zpět. Já se prozatím ponořím do hlubokých myšlenek a spisů starších a posnažím se rozvzpomenout, jaké jen byly přísady a v jakém poměru k sobě pasovaly. Při mém nočním návratu se již v táboře konalo posezení u kance a zábava byla v plném proudu. Narozeniny slavily Honza Hanzlíček a Aneta Soukupová, důvod ke slavení svátku nám daly Klárky a Hanka. K jídlu byl dort ve tvaru kance, přece jenom menhir by nebyl to pravé oříškové. Oproti dřívějším letům se diskotix dostal do velkých obrátek, tanečky se lepšily a lepšily, ploužáky lítaly vzduchem, pusinkám bylo ale dáno jasné ne. Kančení se protáhlo do brzkých ranních hodin. Večerka byla jasně porušena, limonáda tekla proudem a brambůrky lítaly vzduchem. Konečná pro poslední nespáče tančáče přišla v půl jedné. Příjemný to čas na usínání.

7.den

8.den

9.den

10.den

Počet dní se nám lehce zakulatil. A tento den se označil za den výletový,celodenně výletový. I Galové totiž museli na dlouhé pochody, kdy si hledali své kanečky, vykračovali si pro menhiry, zachraňovali Británii, nebo stavěli paláce v Egyptě. Ránix se tedy všichni sešli a poslechli denní rozkazy. Rozkaz zněl jasně, poškádlit skorovedlejší římský tábor na Vladaři. V devět jsme proto vzali nohy na ramena a skončili prozatím jenom v Lubenci na zastávcix, abychom dojeli vlakem na nejbližší zastávcix pod Vladař. Cestou se pokoušel Polcík o řízení vlaku, ale moc táhlíček a hejblátek mu stálo v cestě. A byl tu další pochoďáček. Příjemným překvapením pro naše vesničany bylo, že jsme museli do táhlého, dlouhého a příkrého kopce. Přece jenom, Vladař je kopec, bývalá sopka, to znamená, že to nebude nikde v nížinách. V římském táboře nás přivítal jejich vlastní Jůlek, tady spíše paní Jůlková.Bylo připraveno několik soubojů mezi naší vesnicí a římským táborem. Šátkovaná, krádež šátků, které jsou zandané za kraťasy, skončil smírně. První dvě hry vyhráli římané, ale pouze o pár členů. V dalších dvou hrách jsme ale zvítězili stáhnutím všech šátků Římanů, ještě před časovým limitem. Naši mladí vesničané pomalu pochopili systém hry, a vydávali se na zteč ve více lidech. Vše načali Verča Pešíkojc s Péťou Nechutným, velmi dobrým "lupičem" byl i Zbynďa Hlous nebo Tomáš Soukup. Dalším společným programem byla přehazovaná, Marťas Hlous byl mistrem v podání a počtu esíček, Viktorka zase byla miláčkem tribun. Pokřik Viktorka Jíchojc se stal pokřikem dnešního slunečného dne. Úterní smůlu si vytáhla instruktorka Monča, která schytala štípnutí do očního víčka, vše se ale obešlo bez velkých problémů. Už ale musela začít pokračovat naše cesta dále. Čekala nás cesta do Mlýnců, kde se nachází dostihové koně, "strejdy Pepika", Jozefa Váni. Cestolesix nás provedl cestou kratší, za to horší a zajímavější. Při špehování nás totiž zarazilo několik římských legií, které jsme museli obejít lesem. Cesta po silnici nebyla možná, proto nastala kličkovaná. Mezi stromy, ne přes kopřivy, ale hlavně tímto směrem, furt z kopce. V koňských stájích nás přivítal sám největší z největších těchto neznámých končin, Jozef Váňa osobně, rozpovídal se o místě na kterém se nacházíme, odpověděl na otázky lehčího i horšího charakteru, jeho pejsek Toby nám dojedl svačinu, rohlík ani paštika mu nedělají problém. Dozvěděli jsme se o patogeních zónách v Mlýncích, o nejdražším koni (hrozně moc peněz), že jezdí na dostihy každý víkend a další uveřejněné věci. Nakonec přišlo i pár podpisů a jedno velké foto vesničanů-táborníků společně se "strejdou Pepikem". Pro deset nejmenších, nejvíce ucaprcaných dětí přijelo Iveco a mohli se dostat zpět do vesnice automobilem. Auta by se naplnila i dvě, ale to by nebyl ten správný pochoďák. Auto bylo tedy naplněno jenom na jednu cestu, proto se museli někteří starší vyházet. Druhým extrémem byla Gabča Trylčojc, která řekla, že nechce jet autem, ale chce jít pěšky. Proto vystoupila z auta a šla s většinou lidí pěšky. Nešlo se ale nikam daleko, předposlední část pochodu směřovala pouze do Chyše, místa krásného zámku a zámeckého pivovaru, odkud jsme měli zpáteční vlakovou cestu do Lubence a opět do toho hrozně dlouhého kopce a už jsme nazpět v táboře. Celodenní cestování nás stálo asi milion puchýřů, Natálka, Anetka, Filip, Míša Jandů a další. Na konci dne dokázali vedoucí dokázat na dvou metrech z dvoucentimetrového koníka udělat krásnýho 25 cm dlouhého oře, který by mohl i Velkou Pardubickou vyhrát.